Je víra nutně spojena jen s vírou v duchovno?

t189o5-rainbow-1369910.jpg Víra je základem lidského života.
Bývá však často spojována pouze s vírou v duchovno či Boha.
Přitom věřit v něco je naší lidskou přirozeností.
Věřit v druhé, ve svůj projekt, věřit sám sobě...
Proč slovo víra však v nás často vzbuzuje tak nepříjemný pocit?
Není tím ovlivněna víra jako taková?

Pokusím se Vám nabídnout svoji osobní představu o víře, o víře v sebe a o víře v Boha. Od první chvíle co byl člověk obdarován myslí a rozumem, přemýšlel nad tím, jak by jeho život mohl být smysluplným, příjemným, klidným, radostným a naplněným.

Jelikož byl člověk obdarován i svobodnou vůlí, tak si sám určoval čemu chce naslouchat a co mu umožní pochopit smysl života a pomůže jej i plnohodnotně prožít.

Pokud naslouchal rozumu, tak smysl vnímal v evoluci a štěstí ve slávě a kariéře. Naslouchal-li srdci, tak smysl vnímal v emocích a citech a štěstí ve vztazích k sobě a k ostatním. Při naslouchání druhým, smysl vnímal v jejich pravdách a štěstí v jejich dogmatickém následování. Pokud naslouchal Vesmíru a jeho zákonitostem, tak smysl vnímal v jednotě s nimi a štěstí v propojování se s nimi. Ve všech těchto vírách tak poznával sám sebe, však ještě nedokázal být za každých okolností šťastným.

V některých situacích se nedokázal oddělit od vlivu ega a zosobňoval se se situacemi, hodnotil je dle své víry a soudil tak druhé.

Rozumný opovrhoval hloupými. Srdečný plakal nad nelítostnými. Manipulovaný napadal svobodné. Přirozeně smýšlející soudil dogmatiky.

Pokud jsme se nacházeli pouze v těchto modelech víry, tak jakákoliv víra v Boha jím buď :

- opovrhovala 
- vyčítala mu jeho nespravedlnost
- v jeho jménu vraždila a plenila
- nechtěla mu odevzdat kontrolu ega

Pokud chce člověk být skutečně svobodným, uvolněným, šťastným a zároveň v tom vnímat i smysl svého života, potřebuje k sobě někoho :

- na koho přenese své břímě
- komu odevzdá kontrolu nad svými problémy
- komu je schopen plně důvěřovat

V takovém případě je člověk připraven skutečně věřit v Boha.

V Boha, který už není zatracován rozumem. V Boha, kterému už nevyčítá jeho nespravedlnost. V Boha, kterým už sektářsky neutlačuje ostatní. V Boha, kterému předá i plnou kontrolu nad duchovním egem.

Závěrečné shrnutí - Kontinuita víry v sebe a víry v Boha 

Víra v Boha je tedy na jedné straně pouhým nástrojem abychom lépe zvládali život lidský. Aby tento nástroj byl však funkční, musí být víra v něj úplná. A právě v takovém případě jsme výrazně uvolněni od vlivu egocentrického myšlení. Proto můžeme být šťastnějšími a spokojenějšími. A v takovém případě naše víra v úspěch, v sebe samotné či v druhé lidi je o mnoho silnější. A čím silnější je víra, tím i její naplňování je efektivnější a častější. Stáváme se tak šťastnými uvnitř sebe a zároveň i lidmi úspěšnými a talentovanými.


zpět na všechny texty

Nahoru