Proč je potřebné pomáhat a co nám to přináší?

332suu-sad-friend-1307590-1280x960.jpg Lidé jsou společenští tvorové.
Je pro nás přirozeností být ve společnosti uznáváni, potřebnými a užitečnými.
Prostředkem k takovému ocenění je i pomoc druhým a bližním.
Častokrát ale taková pomoc bývá zneužívána a častokrát bývá poskytována jen ze strachu a lítosti.

Jak tedy efektivně pomáhat?
Jak díky takové pomoci cítit v sobě pocit uspokojení a užitečnosti?
Jak nepodlehnout lítosti a strachu při pomoci druhým?

Pojďme se podívat na některé faktory, které potřebný pocit užitečnosti, prospěšnosti a spokojenosti z pomoci druhým, bortí.

Jedním z těchto faktorů je pomoc podmíněná.
Ze strachu, že nám nikdo nevrátí naši dobrosrdečnost si ji často podmiňujeme.
Očekáváme, že budeme dostatečně oceněni tím, kterému vycházíme vstříc.
Pokud se tak nestane, tak jsme zklamáni a často zahořkneme.
Taková pomoc ale není skutečná a nemůže nám přinést dostatečný pocit uspokojení a radosti z ní.
Navíc si tak koledujeme, že se opravdu můžeme setkat s nevděčností a to většinou u našich nejbližších.

Proč by naše pomoc měla být bezprostřední a nepodmíněná?
Pokud si uvědomíme, že na prvním místě chceme mít ten skutečně příjemný pocit z nezištně podané ruky druhému, neklaďme si podmínky.
Prožívejme si pouze radost z možnosti být užitečným a prospěšným člověkem.
Přestaňme také očekávat, že nám kdokoliv bude v čemkoliv nápomocen.

Nedává nám to vlastně větší pocit svobody a nezávislosti?

Pokud se nespoléháme na druhé, tak nemůžeme být ani zklamáni, že nám nevycházejí vstříc.
O to větší radost pak máme, když nás lidé podpoří zcela neočekávaně.

Další oblast, která účinnost pomoci ovlivňuje, je lítost.
Lidé, kteří většinou pomoc potřebují, se nacházejí v nepříjemných situacích.
Jelikož jsme vnímaví a empatičtí lidé, dokážeme si v našich pocitech a emocích tyto situace nacítit.
Často jim pak sami podléháme a cítíme tak bolest a strach.
Pokud se v takovém stavu rozhodneme druhé podpořit, nevědomě zvyšujeme bolest a jejich utrpení.
Svým zármutkem nedokážeme být druhému oporou, o kterou se může opřít, a ze které vnímá pocit bezpečí a naděje.

Jak se tedy odpoutat od vnímnané bolesti druhých?

Nejde se zcela odpojit od vnímání zármutku ostatních, ale můžeme si zachovat nadhled a nenechat se podobnou situací ovlivnit.

K tomu nám mohou dovést dva základní momenty :
Každá nepříjemná situace nás posiluje a je neocenitelnou zkušeností. Všichni víme, že ve chvíli bolesti si to neuvědomujeme, ale s odstupem času si dokážeme více uvědomit i její přínosnost.
Buďme tedy pro potřebné tím moudrým člověkem, který si už podobné situace prožil a nenechávejme se pohltit jejich smutkem.
Buďme pro ně světlem a nadějí a nenechávejme je dlouho setrvávat v beznaději a zármutku.
Druhým momentem, který nám pomůže bolest druhých jen pozorovat je tento:
Jsme-li šťastni a spokojeni, dokážeme to samé daleko lépe předávat a vysílat do našeho okolí.
Zvolme si proto při pomoci pocit uspokojení a potřebné užitečnosti oproti pocitu lítosti a bolesti.

Jak ve stavu zármutku můžeme být skutečně prospěšní a druhým se stát pilířem, o který se mohou opřít?

Další překážkou může být i náš osobní postoj při přijímání pomoci od druhých.
Aby naše pomoc byla účelná je ji nejen poskytovat, ale i umět přijímat.
Náš vlastní postoj k jejímu přijímání přenášíme i do našeho okolí. Pokud my sami ji nejsme schopni přijmout, setkáváme se daleko více s těmi, kteří to mají podobně. Naše potřeba jim ulehčit jejich situaci je tak odmítána.
Dovolme si proto i my přijmout nezištnou pomoc a umožněme zároveň těm, kteří ji nabízejí, ať z ní mohou mít radost a příjemný pocit.
Tím, že ji odmítáme, znemožňujeme pomáhajícím prožít si pocit užitečnosti a prospěšnosti.
Pro každého z nás je zároveň velmi příjemné, když si na něj kdokoliv vzpomene, ocení jej, nabídne pomocnou ruku aniž bychom o to požádali.
Jak se chováme k druhým, tak se i druzí chovají k nám.
Pomáháme-li s podmínkami, tak se nenaučíme ani my sami spoléhat na sebe a ve chvíli nouze budeme závislí na pomoci druhých.
A na co se spoléháme, tomu dáváme moc nad námi a právě tím můžeme být proto zklamáni.
Pomáhejme proto bezděčně a učme se nespoléhat na cokoliv a kohokoliv.
O to větší radost nám přinese nezištně nabídnuté dobrodiní od druhých.

Na závěr Vám nabízím několik otázek. Nad každou se zkuste zamyslet a sledujte reakce Vašeho těla a jeho pocitů. Umožní Vám to pochopit jak na tom ve vztahu k pomoci skutečně jste. :
Pokud pomoc poskytujete, jak se při tom cítíte?
Máte v sobě spíše lítost k druhým či radost z toho, že můžete být druhému oporou?
Spoléháte se, že Vás druhý pochválí za Vaši vstřícnost?
Jak reagujete, když se nedočkáte ocenění za Vaši pomoc?
Jaký pocit máte, když druhý nabídne pomoc Vám?
S vděčností přijímáte nebo ji spíše odmítáte?
Pokud si říkáte o pomoc je Vám to trapné?

 


zpět na všechny texty

Nahoru